Topo

Změť různobarevných čar, bílé a zelené fleky, podivné značky. Pro neznalce jen podivná čmáranice, pro zcestovalého Šípáka úhledně kreslená mapa.
Umět číst v mapě je dovednost, jež správný táborník hravě zvládá. Najít studánku, když čutora je prázdná, je neocenitelným bonusem.
Aby se člověk naučil číst, musí nejdříve znát písmenka, z písmenek umět tvořit slabiky, z nich potom slova a nakonec celé věty. A s čtením mapy je to podobné. Je třeba si nejprve osvojit mapovou řeč – mapové značky – a poté z nich postupně skládat obraz o skutečném terénu, který mapa zobrazuje. Při znalosti řeči mapy si snadno naplánujeme trasu výletu, vytipujeme vhodné tábořiště, poodhalíme zajímavá místa, jež se na trase vyskytují.

Mapa

Mapa je zmenšený a zjednodušený obraz terénu. Rozeznáváme několik druhů map, které se liší měřítkem. Pro pěší putování je nejvhodnější turistická mapa s měřítkem
1 : 50 000.
Každá mapa je zakreslena v určitém značkovém klíči – používá vlastní smluvené mapové značky, které slouží k zachycení objektů a událostí na mapě. U každé mapy je legenda, v níž jsou tyto značky zobrazeny spolu s jejich vysvětlením. Pro rychlou a snadnou orientaci v mapě je ale dobré alespoň ty základní znát. Můžeme je rozdělit do barevných skupin. Modrá má většinou hodně společného s vodou (nádrže, bazény, potoky…), hnědá je vyhrazena pro tvar terénu (vrstevnice, závrty…), zelená se povětšinou zabývá ochranou přírody (ohraničení chráněných území), černé značky se většinou používají na ztvárnění infrastruktury (průmyslové stavby, silnice…) a červené značky poukazují na věci většinou spjaté s turistikou (hotely, bufety, autobusové zastávky…).

Určení vzdálenosti v mapě

Na mapách je měřítko uváděno číselně i graficky. Při výpočtu vzdálenosti je třeba počítat ve stejných jednotkách. Turistické mapy mají většinou měřítko 1 : 50 000, což znamená, že 1 cm na mapě odpovídá 50 000 cm ve skutečnosti, po převedení jednotek je to 0,5 km. Máme-li mapu v měřítku 1 : 50 000 a na mapě změříme vzdálenost 3 cm, ve skutečnosti měří úsek 150 000 cm, tj. 1,5 km.
Praktické je odměřit trasu v mapě pomocí malého papírku, jehož jednu stranu ustřihneme tak, aby odpovídala např. 500 metrům v měřítku mapy. Zjistíme, kolikrát se papírek vejde na naši trasu, a jednoduchým vynásobením získáme vzdálenost. K měření vzdálenosti můžeme také využít buzolu, na jejíž jedné straně je zakresleno pravítko.
Při měření naši trasu vždy malinko „narovnáme“, vzdálenosti ve skutečnosti budou tedy o něco delší.
V mnoha mapách je také zakreslena kilometrová síť, která nám výpočet vzdálenosti usnadní. Strana jednoho čtverečku odpovídá jednomu kilometru ve skutečnosti.

Vrstevnice

Vrstevnice jsou čáry, které spojují místa o stejné nadmořské výšce. Jsou nejspolehlivější složkou mapy. Pěšinky zarůstají, silnice přibývají, domy se boří a staví, ale kopce a doliny zůstávají. Když ti při putování přestanou souhlasit vrstevnice, určitě jsi „zakufroval“. Vrstevnice se do map zakreslují hnědou barvou. Občas je vrstevnice přerušena číslem, udávajícím jakou nadmořskou výškou vrstevnice vede. Číslo nám pomůže zjistit, kterým směrem svah stoupá a kterým naopak klesá – je napsáno „hlavičkou“ do kopce. Každá pátá vrstevnice může být zesílená, aby se nám lépe počítalo převýšení. Malé terénní nerovnosti, které není možno dobře zobrazit vrstevnicemi, se do mapy malují speciálními značkami (lomy, rokle, rýhy, hráze, závrty…). Čím více jsou vrstevnice nahuštěny, tím je svah strmější, čím jsou „kudrnatější“, tím je terén členitější. Sklon terénu poznáme také podle potoků a řek.

Topografické značky

Objekty a útvary jsou v mapách zakreslovány symbolicky tzv. topografickými značkami. Jejich významy jsou vysvětleny a umístěny na okraji turistické mapy, ale pro rychlejší a pohodlnější orientaci v mapě je dobré alespoň ty základní znát.

Turistické nebo-li pochodové značky

Území Česka a Slovenska patří mezi země s nejdokonalejší a nejhustší sítí turistického značení pro pěší turistiku. První slovenská trasa byla vyznačena roku 1874 Sitnianským klubem, první české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889.
Klub českých turistů, jež dodnes trasy značí, používá takzvané pásové značení čtyř barev – červené, modré, zelené a žluté, namalované zpravidla na stromech, sloupech a jiných objektech. Značka je tvořena vodorovným barevným pásem, nad nímž i pod nímž je bílý pás. Kromě pěších tras jsou značeny trasy pro cyklisty (krajní pruhy žluté), běžkaře (krajní pruhy oranžové) a jezdce na koních (barevná kolečka v bílém čtverci).
V terénu nás pochodové značky upozorňují na změnu směru, odbočku k vrcholu, místní značení… Součástí tras jsou také rozcestníky (směrovky a tabulky), které nás informují o vzdálenostech ke stanoveným místům a o tom, kde se právě nacházíme. V České republice jsou vzdálenosti uváděny v kilometrech, na Slovensku, v Polsku a dalších zemích v hodinách.
V turistických mapách jsou turistické trasy vyznačeny čárou – žlutou, modrou, zelenou a červenou.