Ohně
Oheň to je životodárná mocnost. Umí hřát, ale i pálit. Přistupuj k němu s úctou. Nauč se jej rozdělat, ale i zahasit. Přiveď tuto životadárnou sílu k životu na tři zápalky. Osvěž si ohňová pravidla a ze sirek postav slavnostní oheň.
Oheň byl od pradávna pro člověka zejména zdrojem bezpečí, světla, tepla a prostředkem k přípravě potravy. Hořel u všech důležitých událostí, u porad, u slavností, u obřadních tanců… Je v něm něco mystického co nás přitahuje. Znalost ohňů, jejich symboliky, zvyků a možnosti využití patří k jedné z hlavních dovedností táborníka.
OHNIŠTĚ
Ohniště stavíme vždy podle toho, k jakému účelu jej budeme využívat.
Zásady přípravy základního ohniště
Ideálně využíváme starších ohnišť, pokud žádné není, volíme povolená místa.
– volíme kryté místo
– ohniště rozděláváme co nejmenší
– před rozděláním ohně si připravíme dostatečnou zásobu palivového dříví
– připravíme si vodu nebo materiál k uhašení
– oheň máme stále pod kontrolou
– na ohništi nepálíme odpadky, odneseme si je zpět do civilizace
Oheň nerozděláváme na nevhodných místech či při nevhodných podmínkách – na kořenech, pod převislými větvemi, na jehličnatém podkladu, suché trávě, loukách se sušícím se senem, za sucha a větrného počasí (rychlé šíření), v blízkosti stanů či jiných hořlavých materiálů.
Příprava ohniště
– opatrně odstraníme drny a uložíme je bokem do stínu, aby nevyschly
– oheň ohraničíme – kameny vhodného tvaru a rozměrů (pozor – nepoužívat kameny z vody praskají), nebo valem z hlíny promíchanou s vodou
– po ukončení ohně ohniště zalijeme vodou
– odstraníme popel a kameny odneseme
– ohniště zpět zakryjeme drny a zalijeme vodou
– pečlivě uklidíme okolí, místo opouštíme vždy čisté a upravené
Na sněhu – sníh odkryjeme až na holou zem a založíme oheň na zemi. Pokud napadne hodně sněhu, sníh udusáme, na ten položíme rošt ze surových kulatin a na něm oheň rozděláme.
Zapalování ohně
K podpalu používáme březovou kůru (zásadně jen z padlé břízy), suchou trávu, seno, suché smrkové větvičky, jemné klestí a drobné třísky. Připravený materiál uspořádáme (nejlépe do hvězdice, či pyramidy) tak, aby měl vzduch dostatek místa k proudění a oheň se mohl rozhořet. Podpalujeme vždy po větru. Po rozhořelém základu přidáváme větší polínka (lépe hoří rozštípaná polínka než celá polena). K přikládání používáme čisté suché dřevo, bez mechů, lišejníků a zeleného chvojí. Vyhýbáme se ztrouchnivělému dřevu (nezanechává žhavý popel).
K vaření je nejvhodnější drobné suché chrastí jehličnanů, zejména smrkové a jedlové – rychle hoří dlouhým plamenem. Méně vhodné je borové a modřínové dříví, které obsahuje hodně pryskyřice, zanechává nádobí černé. Nejvíce popela dává tvrdé dřevo (dub, buk, jasan), které také nejlépe drží teplo. Dřevo olše, akátu, jasanu a břízy hoří mokré i syrové, ale pozor – olše a akát jsou nevhodné pro rozhoření ohniště – jejich malé hořící části vystřelují, hrozí nebezpečí popálenin, zapálení lesa nebo zničení oděvů či stanů.
Při dešti využijeme suché větvičky malých smrčků (suché větvičky jsou těsně u kmene, po dlouhém dešti vysychají nejrychleji koncové větvičky), březová kůra hoří i vlhká a je-li vše promočené, dají se použít třísky naštípané ze středu polena. Ze smolné větve si můžeme vyrobit tzv. ježka.
Vlhké dřevo rozestavíme okolo ohně tak, aby teplo a kouř rozložené dřevo vysušovalo. Do ohniště postupně vkládáme nejsušší kusy dřeva a místo nich dáváme vysušit další.
K zapalování ohně nejčastěji používáme sirky. Nevýhodou je, že při deštivém počasí snadno navlhnou. Rychlým a účinným způsobem jak sirky vysušit je na chvíli si je dát do vlasů. Vlasy přijmou vlhkost a sirky opět můžeme použít. Předejít nepříjemnosti s nepoužitelnými zápalkami můžeme výrobou voděodolných sirek, které nosím v KPZ. Hlavičky obyčejných sirek zakapeme voskem a tím jsou chráněny proti navlhnutí.
Existuje však mnoho dalších způsobů, jak oheň rozdělat, křesadlem, lupou, chemickou reakcí, třením dřev…
DRUHY OHŇŮ
Oheň využíváme v různých okamžicích našeho života, ať už třeba při slavnostních událostech nebo při přátelských posezeních, ale také jako zdroj tepla a světla či k přípravě stravy. Ohně se povětšinou dělí na slavnostní a užitkové.
SLAVNOSTNÍ OHNĚ
Slavnostní oheň je stavěn jednou za čas (např. v půli tábora, k jeho ukončení…). Je vždy zapalován rituálním způsobem, vyžaduje zvláštní chování i péči, má svůj charakteristický tvar i symboliku. Je to vlastně obřad a je spojen se zvyklostmi a rituály. Slavnostní oheň se nehasí, ale nechává se dohořet. Na slavnostním ohni nepřipravujeme žádné jídlo a nic se na něm nesuší. Různé skupiny táborníků, trampů, skautů aj. mají mnoho dalších vlastních rituálů a obyčejů, které u slavnostních ohňů dodržují.
Tvar ohniště
Ohniště pro slavnostní oheň má kruhový tvar, zpravidla je obloženo dvěma kamennými kruhy. V menším kruhu z velkých kamenů hoří vlastní oheň. Druhý, větší z drobnějších kamenů vyznačuje území, do kterého se po zapálení ohně nevstupuje. Do kruhu smí vstupovat jen ten, kdo oheň staví, ti, kdož jsou vybráni k jeho zapálení a posléze ten, kdo bude hořící oheň udržovat – Ohnivák (strážce ohně).
Místo kolem táborového ohně se označuje jako táborový kruh. Uspořádání do kruhu vychází z indiánských tradic. Kruh stejně jako život nemá začátek ani konec, symbolizuje rovnost a soulad, se všemi se v kruhu jedná stejně a všichni všem vidí do tváře.
Zapálení ohně
Je ctí zapálit slavnostní oheň. Zapalování se svěřuje těm nejlepším, nejvýznamnějším a hostům. K zapalování jakéhokoliv táborového ohně nejsou vhodné zápalky. Oheň by měl být vždy donesen do kruhu. K zapálení se používají tzv. fakule (pochodně).
Zapalování táborového ohně má být vážnou a slavnostní chvílí a k této příležitosti existuje mnoho různých rituálů. Nejznámějším a nejpoužívanějším zapalováním ohně je ze čtyř stran tzv. Dakotský kříž větrů. Panují spory o tom, ze které strany se má oheň zapalovat první. V našich krajích se většinou zapaluje od severu nebo od východu.
Mezi základní slavnostní ohně patří: pyramida, hranice a pagoda.
Pyramida
Polena (někdy půlená) tvoří pyramidu, opíráme o středový zaražený kůl a skládáme do tvaru kužele. Obdobným způsobem i přikládáme. Pyramida dává vysoký jasný plamen, který osvětlí celý prostor kolem táboráku. Její stavba není tak pracná jako hranice či pagoda.
Hranice
Skládá se ze stejně dlouhých polen (nebo štípaných polen) do tvaru krychle nebo hranolu. Hranice má nahoře i dole stejné rozměry. Podobá se pagodě, ale stavba je jednodušší, protože nemusíme přiřezávat, vybírat a skládat polínka podle tloušťky. Hoří mnohem déle než pagoda a dává větší žár.
Pagoda
Je nejpoužívanějším slavnostním ohněm. Je to složitější ohniště, které vyžaduje hodně dřeva a pracné je i řezání paliva. Stavba má tvar čtyřbokého nebo šestibokého jehlanu, různě vysokého. Rychle se rozhoří. Má být orientován dle světových stran. Polena klademe nejčastěji ve tvaru čtverce – konce křížíme – od nejsilnějších ke kratším, takže se ohniště směrem vzhůru zužuje. Někdy se staví s komínem (silnější poleno uprostřed, které se pak vytáhne). Doporučuje se stavět alespoň 8 pater. Jednotlivá patra se postupně shazují dovnitř ohniště.
UŽITKOVÉ OHNĚ
Jsou to ohně, které nemají slavnostní charakter, slouží především k uspokojení denních potřeb spojených s tábořením. K posezení, ohřátí, sušení věcí, vaření, pečení, grilování či pouhému svícení.
Ohně na vaření
Jsou to ohně sloužící především k přípravě jídla.
Oheň využíváme nejčastěji k vaření, popeliště či žhavý popel zejména k pečení, smažení nebo udržování připraveného jídla v teplém stavu. Můžeme využít kovové závěsy, hrazdy a trojnožky nebo využíváme pevné, pružné, houževnaté a syrové dřevo, které je dobré před užitím ještě namočit, aby vydrželo žár ohně. Můžeme využít kameny, na ohřátí jídla stačí větší plochý kámen odvalený z ohniště, na který dáme nádoby s jídlem. Hřeje jako plotna a nezašpiní misku.
Ohniště stavíme maximálně funkční, dopředu si promyslíme, co a jakým způsobem budeme připravovat. Nejvíce hřejí špičky plamenů a podle toho si připravujeme systém zavěšování nádob, v nichž vaříme.
Strážní ohně
Jedním z nich může být hlídkový oheň, který jak název napovídá, využíváme nejčastěji v noci pro táborové hlídky. Připravujeme ho ještě za světla. Rozděláme malý ohýnek, který nám vyrobí dostatek žhavého popela, do kterého se vkládají tři až pět silných polen, paprskovitě rozložených do stran, které tvoří vlastní strážní oheň. Oheň slabě hoří nebo jenom doutná. Je málo viditelný a přitom dá dostatek tepla. Hoří od prostředku, a jak dřevo uhořívá, přistrkujeme je dopředu. Předpokladem je suché dřevo ideálně s vysokým obsahem pryskyřice.
Kanadský krb
Stavíme ho v případě, kdy potřebujeme chránit oheň před poryvy větru a zabránit větším ztrátám tepla. Jeho stěna je z polínek o průměru cca 10 cm. Stěna není určena jako palivo. Je možné ji omazat hlínou. Usměrňuje teplo stanoveným směrem a dá se na něm sušit i mokrý oděv.
Oheň lenochů
Je podobný kanadskému krbu, ale polena jsou naskládána na šikmo zaražené kůly, po nichž se sesouvají do ohně a postupně odhořívají. Slouží tedy jako zásobník palivového dříví nebo jako sušička provlhlého či zmoklého dřeva.
Ohně v nepříznivých podmínkách
Nejznámější jsou dva: oheň na sněhu a krytý oheň v dešti.
Oheň na sněhu využíváme v zimě, když je hodně sněhu. V případě, že je tolik sněhu, že nemá smysl se dohrabávat až na zem, rozděláme oheň na podkladu ze silnějších syrových polen (dřevěný rošt), které je vhodné podložit ještě syrovým chvojím.
Krytý oheň v dešti (dřevorubecký) hoří v rozpůleném špalku nebo polenu náležité velikosti tak, aby byl krytý před deštěm.
Materiály ke stažení nalezneš zde: ohniště, slavnostní ohně.
