Kruté mrazy 8.10.2022

…Podhorská Lhota byla typická valašská vesnička – staré dřevěnice, oprýskané chalupy i ohrady plné oveček. Čas plynul. Život byl poklidný, sklizně bohaté a zimy klidné… Až doteď! Zima udeřila v plné své síle, a to ještě ani neskončil říjen. Z horských osad se do Podhorské Lhoty stahují pasekáři i se svými stády. Jejich zkazky jsou temnější než havraní křídla: „Na vrcholech hor se již nedá žít, blíží se ledová záhuba!“. Průzkumná skupina zjistila, že všechny cesty ze Lhoty jsou již nenávratně zamrzlé. Na pomoc zvenčí se tedy spolehnout nedá. Nikdo není dostatečně připraven na pekelnou zimu. Nyní, když už veškerá voda ve studnicích definitivně zamrzla, zbývá jen jediné – pokusit se přežít!…

S touto motivací v hlavě jsme se sešli na vlakáči, a to ve velice hojném  počtu. Přepravili jsme se do Polic, tam jsme museli Yourymu slíbit, že nebudeme jíst sníh ani olizovat rampouchy nebo zábradlí a šlo se. Vystoupali jsme na hřeben a po něm putovali směr Valmez. Po osmi kilometrech jsme konečně dorazili do „Podhorské Lhoty“. Na návsi, u sochy kupce Sáma jsme se setkali se starostou Ondrašem a s dalšími mrazem uvězněnými obyvateli Marťasem a Broňou. Bylo třeba rychle něco podniknout pro záchranu vesnice. Spojili jsme síly, domluvili taktiku a pustili se do práce. Lovili jsme vlky, bojovali s rabujícími bandity, nosili dřevo, zateplovali domy, stahovali ovce z pastvin, léčili souchotiny, luštili telegrafní depeše… Nebylo to vůbec jednoduché, ale díky tomu, že jsme táhli za jeden provaz, se nám po pěti měsících (hodině a půl) opravdu podařilo nastolit ve vesnici podmínky vhodné k přežití. Dokonce jsme dokázali postavit kostel a během slov pana faráře vysvitlo slunce!

Na ohni jsme si opekli oběd, a po té došlapali zbývajících 4,5 km do cíle akce.