Rodinný výlet 16. 5. 2020

Máme tady dobu, kdy není možno vycestovat do zahraničí, a proto jsme si takový velký okruh napříč světadíly podnikli na vlastní pěst. Organizátorem nebyl nikdo jiný, než v oddíle dobře známá cestovní kancelář „Dobrá cesta“.

Putovalo se po rodinách nebo po skupinkách kamarádů. Co 15 minut měla u zámku Žerotínů sraz jedna. Tam se jí ujali se vší úctou naši šoféři Albert a Albert a dopravili ji do Brňova. Odtud už bylo nutno vykračovat po svých. Brzy po startu se objevila první hraniční závora a s ní spojená pasová kontrola. V Hledánsku jsme cestou do prudkého kopce hledali poschovávané předměty, které jsme si zapamatovali a na konci území jsme je oznámili celníkovi. A to už jsme vstupovali do dalšího státu, jímž byla Srazílije. Sráželi jsme roury papírovými koulemi, čímž jsme dodrželi zdejší národní zvyklosti a mohli pokračovat dále. Do Spolska už to byl jen kousek. Jak název napovídá, v této zemi se všechno dělá společně, proto průchod tímto území byl založen na vybroušené spolupráci družstva. Skupina vždy vzala na výlet jednoho Spoláka, který se nesl a blahem ani nemluvil. Z jeho pohodlného ringokroužku jej sesadily až další hranice, tentokrát do Sportugalska. Sportovně oděný celník se stopkami na krku vysvětlil, oč běží – za daný čas co nejvíckrát míčem obházet vytýčený okruh.

Nová závora a nový stát: tentokrát Boskna a žádná rovina. Jak nás informoval nápis na závoře, po této zemi se v souladu se státními zvyky a zákony pohybuje pouze bosky. Nedalo se nic dělat, obuv dostala přestávku. Dragan Sokolovič svou vybroušenou bosenštinou naše utrpení ukončil a to už jsme z blízkého lesa slyšeli halasné výkřiky: Velkam! To je přece ízy! U nás je všechno bjůtifl a taky kůl! Ano, byly to Spojené dráty. Dva kovbojové se jali pečovat o naši bezpečnost překonáváním nebezpečných úseků po lanových mostech, abychom se cítili co nejvíc sejfly. Do Rýny to už bylo, co by kamenem dohodil. V Rýně mají takový národní sport s korýtky a s míčkem, který jsme ihned nedočkavě okusili.

Pak seběh z kopce lesem plným kořenů a ocitli jsme se na planině, kde nás čekala závora, vlajka a nápis Česko! Zástupce Dobré cesty nás dobrosrdečně uvítal domácím chlebem a solí. Tím jsme pochopili, že naše poznávání národních zvyků některých států světa je u konce. Stálo to za to a opět se potvrdilo, že „Všude dobře, doma nejlíp!“.

Všem členům, ale především rodičům, děkujeme za účast. Tak zase někdy někde.